„Páni!“ pomyslí si Eco. „Teď už chápu, proč se moje páníčka v životě rozhodovala tak, jak se rozhodovala.“

Stočí se do klubíčka na koberci a čeká na ni, přitom si vzpomíná na její životní příběh. Vyprávěla mu ho pořád dokola během chladných zimních odpolední, když spolu leželi na gauči.

Zkuste poskládat Emmin příběh a odhalte poselství, které by spolu s Ecem chtěli předat dál.

Byl chladný prosincový den. Naštěstí mi IT firma, která mě právě přijala jako programátorku, umožnila pracovat na dálku z domova na plný úvazek. Práce z domova a skvělý plat: no prostě paráda!

Bylo to skvělé. Neměla jsem skoro žádné výdaje. Obešla jsem se bez auta a všechno, co jsem potřebovala, mi dorazilo až domů. Ani jsem se nemusela s nikým moc potkávat. „Míň stresu!“ říkala jsem si.

Našla jsem si práci snů! Trávila jsem celý den u počítače a věčně zůstávala přesčas. Telefon každou chvíli zazvonil, ale byla jsem tak zabraná do práce, že jsem na něj ani nereagovala. Někdy jsem dokonce zapomněla i jíst.

Skvělé. Ven jsem chodila jen tehdy, když se mi opravdu chtělo. Říkala jsem si: „Všechno si objednám online… a i to, co vlastně vůbec nepotřebuju… Splním si každé přání. Vždycky jsem toužila po luxusním autě!“

Byl horký červenec. Můj život plynul dál, v klidu a samotě. Dělala jsem práci, kterou jsem milovala, a nemusela jsem se stýkat s cizími lidmi. Jasně, trochu mě bolela záda. „Naštěstí existují léky proti bolesti!“ opakovala jsem si pro sebe.

I ten den jsem zapomněla na cvičení a ani se mi nechtělo ven, ani na skleničku s kamarády. „No co,“ pomyslela jsem si, „to můžu udělat zítra.“ Zavřela jsem se doma a koupila – čistě online – další značkovou kabelku.

Ten den jsem necvičila, ale studený drink s kamarády, abych aspoň trochu zvládla to dusno letního odpoledne, bych si za nic na světě nenechala ujít!

I hadn’t done my exercises that day, but a cold beer with friends, to combat the mugginess of that summer afternoon, I couldn’t have skipped it for the world!

Všiml si mě soused a přiběhl mi na pomoc. Zmateně jsem ho požádala, ať zavolá sanitku, a odvezli mě do nemocnice.
Záchranáři řekli, že šlo o úpal.

Soused ke mně přiběhl, aby mi pomohl, ale já jsem za žádnou cenu nechtěla do nemocnice. Vždyť to byl jen hloupý úpal. Vrátila jsem se domů, napila se studené vody a pokračovala ve své rutině.

Ani jsem si to neuvědomila a můj život se čím dál víc točil kolem hromadění věcí a… izolace. Začala jsem trávit celé dny online, aniž bych si uvědomila, že už vlastně neumím být bez obrazovky před sebou.

Dioptrií ubývalo a o pár let později jsem si začala všímat, že i moje vztahy s ostatními lidmi slábnou. Věci, které jsem si nakupovala po internetu, začaly zaplňovat celý byt a moje zdraví na to doplácelo.

Jakmile jsem došla na chodník, zkolabovala jsem kvůli přehřátí. Po první pomoci mě odvezli do nemocnice a pak zpátky domů. Uvědomila jsem si, že mě čeká nákladná léčba – záda, oči i metabolismus dostaly za ty roky sezení dvanáct hodin denně pořádně zabrat. Tahle zkušenost mi otevřela oči. Došlo mi, jak moc důležité je mít přístup k okamžité péči – výsada, kterou spousta lidí, zvlášť v chudších komunitách nebo bez stabilního bydlení, často vůbec nemá.

Dospěla jsem k bodu zlomu. Hluboce jsem se zamyslela: od toho dne jsem z domu vycházela jen tehdy, když jsem jela autem, abych se chránila před výkyvy teplot. Začala jsem se také stravovat vyváženě: ovoce, zelenina a luštěniny, abych zase nastartovala svůj metabolismus.

Dospěla jsem k bodu zlomu. Začala jsem opravdu přemýšlet, především nad tím, co vlastně stálo za tím, že mi bylo tak zle. Nebyl to jen úpal. Už roky jsem na sebe kašlala. Třeba sport jsem dávno přestala dělat (sotva jsem mohla chodit!). Odteď jsem se rozhodla pro radikální změnu.

Od té doby jsem vycházela ven čím dál míň, protože jsem se bála, že mi zase bude špatně. Nakonec jsem trávila víc než dvanáct hodin denně u počítače a s ostatními lidmi jsem mluvila čím dál méně.

Během deseti let byl můj metabolismus úplně mimo kontrolu a záchvaty paniky přicházely stále častěji.

Auto byla špatná volba: teploty dál stoupaly.

By now, it was too hot everywhere and even the air conditioner in the house melted.
I was hit by another heat stroke, stronger this time.

Dnes jsem svůj životní styl už úplně změnila!

Často chodím ven a užívám si slunečního svitu, plného vitamínu D. Miluju procházky s tebou, Eco, a každý den cvičím, i kdyby to měla být jen obyčejná dvacetiminutová procházka. Snažím se vyhýbat masu, abych zbytečně nezatěžovala farmy, ale protože chci jíst vyváženě a mít dostatek vitamínů a bílkovin, dávám si ovoce, zeleninu a luštěniny.

Taky jsem si to všechno spočítala: všechny ty zbytečné věci, co jsem si za ty roky nakoupila – online i v obchodech – jen přispívaly k dalšímu globálnímu oteplování kvůli jejich výrobě a přepravě. Tak jsem se rozhodla začít co nejvíc věcí opravovat a recyklovat – od toustovače až po mobil – a nakupovat už jen oblečení z druhé ruky.

A ty, Eco, jsi jeden z nejkrásnějších dárků, jaké jsem si kdy mohla dát. Mám tě moc ráda!

Dlouho jsem věřila, že moje hodnota závisí na tom, kolik toho odvedu v práci.

Trávila jsem nekonečné hodiny soustředěná jen na svoje povinnosti a myslela si, že jedině úspěch je důležitý.

Časem mi ale došlo, že ten neustálý shon si vybírá svou daň na mém zdraví.

Práce nemůže být jediným smyslem života. Najít rovnováhu mezi prací a odpočinkem je zásadní pro skutečně udržitelný životní styl.